Týnka blbne-jako vždy...

19. ledna 2011 v 16:54 | týnka |  TYNKA
Zdravím.... nebyla jsem tady, no perfíš, myslete si, co chcete, ale nemám čas. Dneska jsem se při odchodu z práce dozvěděla, že za nějaký dva tejdny (necelý) bych měla být prověřena nějakou komisí (to přeháním....) .... prostě bude u nás inspekce (ješ! ne ze sociálky...mluvím o práci, no já vím, píšu zmatkovitě....). Prostě v práci chtějí prověřit, zda jsem fakt tak dobrá, jak se o mně tvrdí (hahaha, to si zase fandím). 

Takže: 
Událost týdne: sešla jsem se (v neděli) s jedním svým osudovým mužem, který do mého života vstoupil již před rokem. Osudovým? Ne, známe se z práce a po roce jsme si řekli, že se prostě sejdeme někde mimo tu depresivní budovu. pro upřesnění: my spolu nepracujeme a už vůbec spolu nespíme! Viděli jsme se čtyřikrát v životě, takže...  No, sešli jsme se v centru Brna. Snad poprvé v mém krátkém životě mi NEBYLO TRAPNĚ. Nebylo. Fakt ne, ani trochu. Jedná se o muže, který pracuje v mém oboru a znali jsme se již dříve, již tehdy přeskočila pomyslná jiskra, ale pracuje v jiné firmě, ale s námi spolupracuje. Ale Týnka (ten outsider) prostě přistoupila na nabídku "skleničky" až teď. 
Fakt jsem mu dala lísteček (tomu se sama divím...), pak mi teda bylo trošku trapně, to jo, ale ne zas tak trapně jako jindy, dala jsem mu ho při loučení, jen jsem mu ho tak vsunula do ruky a on se zeptal, co to je. Pak pochopil a řekl: "Jo, tak já se ozvu." a oba jsme si na tváři vykouzlili úsměv. Ách... ale ŘÍKÁM PŘEDEM: ŽÁDNÝ SEX! I když... chuť by byla, ALE nehodlám přijít o rodinu. On totiž tento muž bydlí dost daleko, dalo by se říci, že žije  v jiné zemi. Bydlí v pohraničí. 
Jo, já tady nenapsala nic o tom našem setkání... takže: bavili jsme se o jeho rodném městě, o organizaci některých věcí, o tom, že ho nebaví práce a že tuto práci dělá už třetí rok (ne, není to žádnej zajíček, blbý kecy si nechte), protože práce v cestovním ruchu ho zaséjic tolik nebavila, tak přestoupil sem. 
Jo, taky mi řekl, že se určitě zase za rok uvidíme, protože by měl jet na nějaký delší školení do Brna (za rok...hm... to mi fakt udělal radost). Zkuste si to představit: já tam sedím a on taky. 
"Víš, měl bych být zas někdy v Brně...tak se můžeme zase sejít..." začal a já se toho hned chytla: "Jo? A kdy?" a on s  trošku pokleslým obličejem: "Asi za rok... budu si muset udělat doškolovák, abych mohl nastoupit na lepší pozici...". Já na to řekla jen "aha" a rychle jsme to zamluvili. No, kecali jsme o všem  možným. 

Jinak: v pátek jsem byla s jedním člověkem (tentokrát ženského pohlaví) a jedním dalším člověkem (opět mužského pohlaví) na kalbě týdne. Kalba století vypadá jinak a hlavně je tam alkohol... My si dali jen trošinku, takže je to pouhá kalba týdne. 

Včerejšek stál za .... B byl z práce nucen napsat (do teď nechápu, co to měl napsat...) jakousi zprávu o stavu té jejich pobočky v této zemi... nebo co. On totiž B má fakt schopnost vysvětlovat. Celej večer lítal po bytě se slovy "Sakra, jak se to řekne italsky?" "Vždyť jsem to tady měl založený..." "Sakra, do půlnoci to nemůžu stihnout....já se na to vys...". Pak začal podezírat mě, že jsem mu vzala nějakej slovník finančních pojmů nebo co... Pak mě k sobě povolal se slovy: "Týnečko, prosím tě, já vím, jsem protivnej, no promiň, ale nemohla bys mi to najít ve slovníku, já už z toho blbnu, jak se řekne...?" tak jsme teda nad tou zprávou za uplynulý rok, kterou měl poslat do včerejší půlnoci, seděli celej večer, pak jsme si otevřeli vínko.
"Ty máš na ty jazyky hlavu, mně to nejde... hele, co je lepší napsat... a mám to tam vůbec psát?" tak o tomhle jsme celej večer diskutovali. 
Já umím italsky takové ty nejnutnější fráze, pár slov a slovesné třídy... no, je toho snad víc, ale... Bedřich tam studoval a umí hovínko. Tak jsme hledali ve slovníku, takové ty odborné pojmy v normálním slovníku nenajdete.... no coment.
Naše nebohé děťátko si chtělo hrát se svým nebohým tatínkem. 
"Beruško, teď neé, mám moc práce, běž si hrát s maminkou..." žadonil B.
"Máaaáámí! Táta si se mnou nece rát!" řvalo to dítě přes obývák až do kuchyně.
"Tak nech taťku být a pojď za mnou..." snažila jsem se být  spravedlivá a poskytnout Beďánkovi trošku klidu.
"Týno, vypni tu televizi, prosím. Stejně tam dávaj samý kraviny... potřebuju klid. Musím to dneska dokončit." začalo to po chvilce znovu. Bedříškovi se nelíbí pohádky našeho drobečka. Tak jsem teda vypla tévé. Pak nás požádal o asi tisíc dalších ústupků, nakonec se zeptal, jestli si nechceme zajít do města na nákupy. Připomněla jsem mu, že v sedm večer se už toho asi moc nedá koupit.
"Kde je doprčic ten slovník finančních pojmů? Určitě byl v dolní knihovně... nepůjčovala si ho Gita? Sakra....tak já jí zavolám..." tak teda vedl hodinový hovor, protože jeho sestřenice je dosti volná povaha, neuklízí, takže hledala ten slovník po celém bytě... a nakonec se B dozvěděl, že má ten slovník v práci...  
Dopis nakonec odeslal a čeká na výsledek.

Mám tu chyby, no a? Je mi tu fuk. Týnka je co kus, to originál, takže na to má právo. 

Jinak... pro mého nejoblíbenějšího Pisálka: Já raději mažu historii... přece jen, nikdy nevíte, kdy nastane znárodnění a manžel/ka si půjčí Váš počítač, že? O vejkendu si najdu čas a napíšu tu něco z toho svýho deníčku, aby jste věděl, jaký jsem tele. Jinak devadesátky (mluvím o těch letech, ne o seniorech...)...zlatý devadesátky...jak v čem. 

Pro moji oblíbenou slečnu Tajemnou: zdravím. Jako vždy. A řekni tátovi, že mu ty ponožky v sandálech sluší... umím si to představit. 


Týnka blbne celý život, ale teď blbne úplně. 
 

Pitva

7. ledna 2011 v 22:30 | týnka |  TYNKA
Zdravím, drazí pozůstalí...

Dnes mě čeká pitva. Slohová práce na téma "Pitva našeho vztahu". Ve škole mě sloh vždycky děsně bavil, musela jsem ho číst jako první, aby pak byl prostor pro ostatní... Bavilo mě psát svoje názory.
Ale abych se vrátila k tématu. Původně jsem chtěla psát úvahu, ale nakonec to bude všehochuť. 

No, celej den jsem přemejšlela, co sem napsat, a teďka vím hoví, jak se taková pitva dělá.
Náš vztah byl od začátku client & server, člili nerovnocený (tak by to řekl Franz, mág informatiky, který je náš dobrý známý a B na něj žárlí...). B je starší než já. Měl předchozí vztah velmi vážný, dělal tatínka malé Sabince, která má u nás i teď domovské právo. Nebylo lehký si na tohle zvyknout. Sabince táhne na pět let. Ale když jsme spolu začínali (já a B), tak mi to děsně vadilo. Z dvacetileté (bylo mi přes dvacet... málo přes dvacet) holčiny se stala nevlastní máma dvouletýho škvrněte. Byla jsem zvyklá od ségry na děti, ale přece jen je něco jinýho hlídat dítě jednou dvakrát za měsíc a jednou dvakrát do týdne. Do toho ještě poslouchat "tati, tati..." na Béďu a na mě "teto Týno". Starání se o malý dítě,  od kterýho jsem nikdy neslyšela "mami" a to mě jaksi štvalo, mě bavilo. Relativně. Měla jsem dítě, sice ne vlastní, ale už jsem věděla aspoň trošku, co to je být za mámu. Sabinka u nás mohla všechno, co bylo doma zakázaný. Drobit na gauč, mít bordýlek v pokojíčku, lozit po nábytku atd atd.
To Danu štvalo a tvrdila, jak ji kazíme (Sabinu). Sabinka chtěla být víc s náma než s ní. Nedivím se jí. Dana měla vždycky takový pochybný vztahy...
No... takže prostě se nám do vztahu vtírala spousta lidí. Dana u nás jednu dobu bydlela ("jako kvůli Sabince, aby se jí nestýskalo..."). Takže jsme spolu pořádně nemohli ani nic dělat (víte, doufám, co myslím, ne? My to teda dělali, ale moooc potichounku... a to není ono...). Taky není ono, když se musíte o někoho dělit,  s někým sdílet šminky ("ješ, to je úžasnej makeup...já si ho půjčím, neva že ne? Týjo díky...fakt díky...super stíny..." a než jsem stačila něco říct, tak to bylo...víte kde...) a s někým trávit volný čas... Navíc já byla (mimo Sabiny) nejmladší člen domácnosti, takže mi to furt každej dával znát. "Kdyby ti bylo tolik co mě, tak se na to díváš jinak! Jsi ještě mladá, tak nemůžeš některý věci chápat! Prostě jsme na sebe se Sábou zvyklí, tak o co ti jde? Chceš nás rozdělit? Já vím, Dana mě taky sere, ale prostě jim nemůžu říct ne. Žili jsme spolu dlouho... pochop to a zkus to vydržet, vždyť tě přece miluju..." to byl jeho typický monolog ke mně. Malá mi nevadila, ale Dana jo. 
Dana si nakonec našla partnera. Nás nechala být, ale Sába, Sábinka, Sábuš, Sábulík (mazlivá přezdívka našeho tatínka Bedříška k malinké nevlastní dcerušce) má u nás stále domovské právo.
To bychom měli z krku ty, kteří se nám vtírali (nebo stále vtírají) do vztahu.
Minulost: hezká, až na kauzu Dana, to jsme se hádali furt a skoro lítaly talíře. Teda spíš misky s dětskou stravou. 
Současnost: 75%. Nikdo se k nám nevtírá, jsem zajištěná, věčně sama doma, sex uspokojivý, občas vydatný, ale malá bokovka by mi nevadila. Tady narážím na téma nevěry. Třeba dneska. Jsem sama doma, klidně bych si někoho mohla vzít sem. Nemohla. Ze tří důvodů: dozvěděl by se to (naše drbny z ulice), za druhý: vůči dítěti je to nefér a za třetí: jsem posera, pozvala bych ho sem, ale na poslední chvilku bych cukla. Znám se... 
Budoucnost: víme, že se dříve nebo později rozejdeme. Nesedíme si. Mám ráda starší muže než jsem já, ale asi s ním nebudu schopná žít. Časem se to určo rozdělí. Teď jsou to prasklinky na fasádě, za chvíli nám spadne barák (barák manželství... to víte, umělecká metafora).
No... co dále? Nejhorší okamžiky našeho vztahu: když mě jeho otec poprvý uviděl... byla jsem jen ve spodním prádle... to je asi vše, tohle nemá konkurenci... koktala jsem, představila jsem se a on řekl jen: "Bedřich si vybral dobře...". Strašnej trapas. Stejně jako první setkání "oficiální" s jeho matkou. Otřesný. 
Dále: vlastně nevím...
Nejhezčí okamžiky psát nebudu... 

Myslím si, že nevěrný mi není. Nedokáže jet tramvají bez jídenky... a zahejbat, to by bylo pod jeho úroveň. Myslím, nedoufám. Vlastně je mi to docela jedno.

Nějak mě přešla chuť pitvat... asi toho nechám. Budu si užívat téhle samoty. 

Vzkazník: 

Myslete si, co chcete! Je mi to fuk! Náš vztah je divný od začátku, vím to taky, ale co s tím... Jinak, to, že tu mám chyby, tak to je mi docela i jedno. Dneska už je mi jedno všechno.

DG, líbám Vás. Vášnivě. Myslím na Vás. Držím palce v nové práci.

Moniko, ty tele! Na cizím počítači se do položky nejčastěji navštěvované stránky  nemáš co koukat! Teď tady nemůžu nikoho pomlouvat!
Ale fájn, založ si taky blog a hlavně pokroč s tou azbukou...

Slečno Tajemná, zdravím. Vás i otce. 

Kris alias teta Týna

Nový (k)rok

6. ledna 2011 v 18:06 | týnka |  TYNKA
Zdravím. Mám toho moc ke sdělení. Prosinec byl obsazenej vtíravejma návštěvama, času málo... atd. Píšu teda teď. 

 23. prosince je polovina republiky doma a naklepává kapra (toho naklepává si nevšímejte... nemusí ho zrovna naklepávat, ale dejme tomu, že zabíjí kapra...) nebo prostě dělají to, co se dělá 23. prosince (ááách...nemluvím o sexu, ale o tradicích). 
Každý to tak má. Úplně každý. Týnka to samo musí mít jinak. Týnka je v jednom brněnském hotelnickém zařízení. Sedí tady a čumí. Občas se projde. Čumí. Čeká, jestli se náhodou někdo nechce na něco zeptat. Nebo jestli někdo něco nepotřebuje. 
Týnka se tváří děsně otráveně, protože všichni ostatní jsou doma, jen ona tu tvrdne. Muž, který má nějaký dotaz,  si všimne toho, že Týnka není doma, ale v práci. Vysvětlí Týnce, že "Co tady děláte? Máte být doma..." ...spíše se nad tím podivuje, že jsem v práci. Nabídne mi na oplátku bonboniéru a nějaké pití. Já samo dělám, že ne ne ne, ale mám docela chuť se opít...jo. 
Nakonec si to Týnka vezme a diví se, kde k tak dobrým věcem ten muž přišel... Ale nenapadne mě jít k jádru věci...
Pak jdu k pokojům (pro kontrolu) a jaksi omylem do mě vrazí ten muž,  který mě (všechny recepci) obdaroval. Vrazí do mě. Problém: je v plavkách. Chápete? Ne, tohle není vymyšlený, jen doufám, že si to ten muž teď nečte... prostě byl skoro nahý a jen v plavkách. Tedy ne že bych nikdy neviděla nahé mužské tělo, zase takový outsider nejsem. Ale chápete? 23. prosince v plavkách? 
Překonám počáteční leknutí, ani to na sobě nedám znát, akorát sebou cuknu(to jsem napsala blbě: pro pochopení: ten muž stál za mnou v plavkách a já si toho všimla jaksi až po delší době...).
No, když už mám tohle za sebou, tak si s tím mužem prohodíme pár vět, já se dozvím, že MÁ V RAKOUSKO-ITALSKÝCH ALPÁCH HOTEL!!! A tam si jaksi nafasoval všechno to, čím nás tak štědře obdaroval...
Chápete???? 
No, dále. Vánoce ok.
Silvestr- ko. Hned rozvedu. Silvestr u nás: čtyři lidé domácí (i můj bratr)+čtyři hosté+jeden pes. 
Hrůza. Ztrapňuju se, jak jen to jde. Například: pije se bowle (ten nápoj z ovoce + 2lahve šáňa a jedna rumu)...napiju se, ale je to jaksi tak hnusný (minulej rok mi to celkem chutnalo, to tam byla jen trošinka rumu) a se slovy "mólto bene" to přenechám zkušenějším. Samo jim to pochválím, aby to nevypadalo... 
Z centra Brna máme docela rozhled na ohňostroje, ale já vlastně tak nějak nechápu, co že se to má slavit.
Stejně jako nový rok přece můžeme slavit každou novou hodinu, ne?
No, takže celej den čekám, až bude půlnoc, abych  mohla všechno to, co je tady nachystaný, zase poklidit. 

Tak a jsme v roce 2011. V devět ráno a něco minut nás probudí telefon. "Co je? Do pr...(na poslední chvíli se ovládnu)...čic!" ohlásím se. 
Kdo myslíte, že to tak může být? Hádejte. Moje máma. Řekne, že jsem vždycky vstávala nejdřív z celé rodiny a že to jde se mnou z kopce. Snažím se jí vysvětlit, že jsem šla spát nad ránem a že jaksi potřebuju dospat ten včerejšek (řeknu to rovnou: Béďův známý, který u nás trávil 31.12.2010 mluví moooc hlasitě, takže to jsem potřebovala dospat). Rodiče nemohou najít klíče a NUTNĚ je potřebují najít. A my máme náhradní.

Jo! 27. nebo 28. prosince byl u nás doma turnaj v piškovorách (piškvorky) a mě porazí i sedmileté dítě! To jen proto, že ségra mluví o výživném a o tom, jak to mají v Římě komplikovaný na soudě, že než se dostanou k jejím alimentům, tak že to trvá... atd, já blbá sámo  zapomenu, že se hraje a synovec mi tam nasází všechny čtyři křížky po sobě. Takže super. Hloupě se nad tím pousměju... a jede se dál. 
V tento den jsem taky udělala chybu v taktice. Odmítla jsem tlačenku. Já ji teda odmítala celičký život, ale nikdo mi to nevěří. Už jako malá jsem nechápala, jak někdo může sníst tu třaplavou věc, časem jsem to ignorovala, ale i po těch letech (ješ...nebylo mi ani 30 a mluvím jako padesátnice!) mi tláča k srdci nepřirostla. Celá rodina na mě kouká jako na outsidera. 

K Novému roku (k 1.1.) jsem měla předsevzetí: přestanu se vtírat K. 
Zjistila jsem, že mi za to nestojí, nikdy jsem se žádnýmu chlapovi nemusela připomínat (nebo alespoň ne v takové míře!) a on by měl být první... to nikdy (ne, nejsem panna! První v tom připomínání... ).
Už je mi úplně ukradenej. Monika ho nazvala "debil nevšímavej" a "svého" Karla už nepočítá mezi svého. Již není její. Spala s ním a v nejbližších dnech očekávala pracovní postup. Nevyšlo to, Kájík má ženu. A je mu přednější než Monička. Škoda. 

Monika u nás byla včera a zjistila něco moooc zajímavého. Byla totiž po 10000letech na chatu (jako na četu, ne na chatě). Chtěly jsme si trošku zablbnout se sklenkou vína... Začala si tam s kýmsi psát (ne spát, ale psát! čtěte pozorně.) a nakecala mu o sobě věcí... Třeba to, že je z Ukrajiny atd. Dotyčný o ni projevil zájem a dvořil se jí. Monča si na googlikovi přeložila do azbuky  " tak se měj krásně a ať ti stojí!" a poslala mu to z MÉHO  notebooku. V tu chvíli tam akorát vešel B se slovy "Copak děláte, holky?" a všiml si té azbuky a zeptal se, co to je. Monika to rychle zavřela a já to zakecala. Sakra, nemá bejt náhodou v práci? Prej: přijdu pozdě, nečekej... hahaha... Jeden obdivovatel jí dokonce poslal fotky... no ehm... fotky a obličej na nich nebyl... 
Já si teda myslela, že chat je pro ubožáky, ale občas se tam dá natrefit na "fajn" lidi. Monika napsala, že jsme tu dvě. Otázka od jistého pisálka: kolik vam je, kocicky? Odpověď: 70. Monika! Jistě, ta aby nenapsala nějakou pi... pitomost. Otázka od pisálka: dohromady? A Monika odpoví: Ne. Každé. Copak, chasníčku? Snad se nebojíš?!?!! Pisálek: kdy jste naposledy s nekym spali, holcinky? (ách ta čeština-pozn.autorky) Monika: Roku 1960. Pisálek: Aha, to uz je davno. Pamatujete si to este? Monika: Jasně. Pisálek: kolik bylo vasemu nejmladsimu? Monika: 7. 
Takhle to chvilku šlo, pak nás to přestalo bavit. 
Ano, vím, nemáme si dělat srandu z lidí na druhé straně...ano, ano, ano. Ale zakázané ovoce chutná nejlépe, ne? Vím, jsme obě blbý. Jasně... myslete si, co chcete. Prostě jsme už takový. 

Vzkazník:

I miss you, DG. Napište něco. Huguju Vás a líbám tam, kam chcete... 

Slečno Tajemná, pozdravujte svého otce. Je sympatický. Né, Ivetko, pozdravuj ho a vyřiď mu, že by si měl zapojit telefon. Občas se to hodí... Ale hlavně ať dovalí Paulu! 


Kris... prostě Kris.

Pées: zejtra bych tu měla bejt večír a psát dlouhej článek o svém vztahu... Páč budu zase sama doma... už si zvykám. Bude to slohová práce na téma "náš vztah...pitva". 
Péesdvě: mám tu chyby, já vím. Nečtu to po sobě. 
Péestři: mizím.
 


Již nikdy více

23. prosince 2010 v 11:09 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Zdravím.

Mám spoustu novinek, které by stály za zveřejnění.

Například to, že jsem sestře hlídala dítě. Vozit kočárek ve sněhu opravdu není legrace. Malej je roztomilej, fakt zlatíčko.

Včera jsme jeli na Vysočinu. Jeli jsme jen my tři. Původně nám chtěla ségra opět přibalit dítě, nám by to ani nevadilo, aspoň by po cestě nebyla taková nuda, ale malej (ten větší) má spálu.
Tak jsme objeli všechny ty tři rodinky, které v tomto kraji máme (my jich tam teda máme pět, ale ty zbývající dvě jsme již navštívili a k té páté jedeme na zabijačku někdy kolem Silvestra). Všem jsme popřáli to stejný, zaslali jsme taky přáníčka, kde jsme my tři na modrém pozadí, pak jsme tam taky se psem a u toho všeho je to tradiční "veselé Vánoce a šťastný..." atd. 
Pekla jsem letos perníčky. Máma má nějakých 18 nebo 19 druhů, je zklamaná, že ne 20. Ty perníčky se povedly, ale jaksi už jich moc nezbylo, protože každej chtěl ochutnat. 
Přivezli jsme si jako každej rok stromek (z té Vysočiny, píšu to tady tak přeskakovaně...) a jako každej rok jsme ho i řádně zaplatili. 

Bráchovi jsem konečně koupila tu kravatu, trvalo mi, než jsem ji vybrala. Je černá s modrými proužky. Doma jsem se doslechla, že "je to jako na pohřeb, chudák kluk, takovej mladej a ty mu dáš tohle... mělas vzít nějakou barevnou...", takže jsem fakt šťastná. Trávím nad tím celej den (nemohla jsem se rozhodnout, která je ta nejlepší) a nakonec tohle. 
Zrzečce (pejsek...teda fenka, tak se nejmenuje, to je přezdívka, protože je zrzavá a je to zkratka ze ZRZavá kulIČKA) jsem pořídila obrovskou kost, to bylo ohodnoceno jako "vždyť ji to zavalí...mělas vzít menší...", čili mohu potvrdit, že člověk se opravdu nezavděčí nikomu. 
Uvidíme, co na to budou říkat ti, kterým je to určeno.
Zítřek trávíme docela normálně, po třetí (hodině) jedeme k ségře, jako každej rok. 

Strašně to utíká, za chvíli tu bude SILVESTR, to už taky máme naplánovaný (jako každej rok). Budeme se známýma, budeme u nás, po osmý změníme lokál, půjdeme k jiným známým, trošku se vožereme (to byl vtip, někdo musí zůstat aspoň trošku střízlivej, jako každej rok to budu já). 
Je to tak každej rok, prostě už je to tak zaběhlý, nemá cenu (se pokoušet) to měnit.

Taky jsme byli v Třebíči. Po cestě jsme vzali stopaře. Sama nevím proč. Fakt super. V rádiu hrají SAN FRANCISCO.  V autě je nechutný ticho. Stopař začne mluvit o počasí.  
Na konci cesty se dozvíme, že jede až z Prostějova. 

Chtěla jsme Vám toho napsat víc, ale opět není čas. Jako každej rok. Toto sousloví jsem  tu napsala tolikrát, že je mi z toho zle. Z toho stereotypu. 

Tak mějte hezký Vánoce (jako každej rok?).

Vůně sklepa a levandule

11. prosince 2010 v 18:51 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Zdravim.

Vůbec nemám čas sem vkládat novinky ze svého osobního života. Jinak k titulku: náš známý, který vyrábí výrobky z levandule a distribuuje je v našem městě nás požádal, zda by si ty výrobky nemohl uložit u nás ve sklepě. B samo souhlasil. Celý dům nám tedy voní levandulí a to v kombinaci s vůní sklepa je opravdu terno.
Takže to už víte a já vám zkusím povyprávět své zážitky z uplynulých dnů.
V sobotu jsme si chtěli spestřit náš sexuální život, takže jsme se šli v noci koulovat.  Ano, je to nechutně dětinské, ale byla to docela legrace.  Navíc to pak bylo úplně jiný, jiný než jindy.
Taky jsme byli na té bitvě (Slavkov). Možná sem někdy dám nějaké fotky, ale momentálně se mi nechce, jsem znavena uklízením.
Dneska jsem byla na vánočních trzích na výstavišti. Chodím tam každý rok, asi tak pětkrát. Jako: jednou sama, jednou s B., jednou s rodinou, jednou s kamarádkami, jednou se sestrou a jednou povinně, když dostaneme volňásky, tak jako aby nepropadly.  Ztrapnila jsem se, že to snad není možné. Zastavila mě tam žena, která prodává vůně. Vůbec jsem o to neměla zájem.
ŽENA: "Která vůně se Vám líbí víc?" vrazí mi zápěstí k nosu. 
Já: "Nezlobte se, spěchám." 
ŽENA: "To bude chvilka, tak která?"
Já: "Tady ta." ukážu.
ŽENA: "To svědčí o vašem temperamentu. Zeptám se jinak: manžela, přítele nebo milence máte?"
Já: přemýšlím, co jí do toho je. Přemýšlím asi deset VTEŘIN!
ŽENA: "Tak určitě máte koho potěšit touto skvělou sadou..." a začne mi vtírat podle ní úžasné vůně, podle mě smrad, že kdyby s tím B přišel domů, tak ho vykopnu na ulici.
Nakonec jsem z toho vybruslila. 
Ale odchytil mě zase někdo jiný, tentokrát muž.
Jak já tohle vtírání nesnáším! Nejraději bych  se neudržela a řekla něco jako: "Jste hezký muž, máte lovit holky někde v baru a ne tady nabízet pochybný zboží. Máte na víc.", ale neřekla jsem to. 
Koupila jsem pár dárků a šla domů. 
Jo, taky jsem potkala našeho souseda, fajn chlap, je na mateřské se svými dvěma syny. Je to chlap, kterýho si vážím, protože svý děti zná. Jeho žena vydělává víc, takže pracuje ona.

Taky jsem viděla Jakubovu holku. Konečně, po dvou letech. Jakub není důležitý. Jeho jméno si nemusíte pamatovat. Je to moje první dětská láska. Taková ta telecí. Byl to skvělej kamarád mého staršího bratra. Jakub a brácha mě občas hlídali, já je sledovala, jak hrají hokej nebo floorball. Zaujalo mě, jaký má tah na branku... ale mě byly čtyři roky a on měl jít na střední školu....
Byli jsme taková parta z naší čtvrti...no súfíš, nebudu nostalgická. Jakub je o deset let starší než já... No, nicméně má prej nějaký problémy, prej se s jednou holkou rozešel a má jinou...no, je mi to vlastně jedno...tenhle odstavec zapomeňte.

No, jinak... už znám do posledního zrnka prachu jeho předsíň. Pro nechápavce: Kravaťákovu předsíň. No, bordel tam má....jen co je pravda.
Potřeboval by tam uklidit...
Jo, jak tak píšu Kravaťák, a jak na něj myslím, tak mě napadlo, že pro svého bratra letos pořídím kravatu. Jasně, mám pro něj i jiné dárky, ale studuje vysokou, tak aby na ty zkoušky nechodil jako bezďák....  Asi si říkáte, že není nic lehčího. Tak jsem ji teda šla vybrat. Došla jsem do jedné luxusní prodejny a zjistila, že nejlevnější, kterou mají, stojí téměř 800 korun, ta byla hrozná, ta, která mi padla do oka stála tolik, za kolik má normální muž sako. Já jsem totiž zase jednou chtěla dát lepší dárek... a tak to potom dopadá.... 

Ve středu jsem byla u ségry...no sranda byla... švagr chtěl, abych mu nainstalovala software! Chápete? Já, která neumí počítač ani pustit! Nainstalovali jsme to, ale v angličtině. Ségra se nám do toho furt pletla se slovy: "Jestli mi to zavirujete....". 
Já taky perlila: "Tak si to přelož na Googlu." 
Švagr: "Jasně, google takovou kapacitu ani nemá..." se smíchem mi sdělil.
Ségra: "Jestli mi to zavirujete!!!!"
Já a švagr: "Neboj!"
Ségra: "Ale jestli..."
Já a švagr: "Nebooooj!!!!!!"
Švagr: "A sakra...seklo se to..."
Ségra: "Vy jste to zavirovali!!!!"
No, tak jsem se raději rychle rozloučila a odešla....to tak....ještě poslouchat, jak jsme to zavirovali...

Možná časem napíšu něco na téma: Můj vzor, ale časem....
To je asi vše.

Dobrý den, lezu kanálem

2. prosince 2010 v 16:58 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Zdravííím!
Konečně jsme se dostala tady k tomu stroji (tzn. k počítači) a rozhodla jsem se Vám sdělit důležité informace.
Informací je moc, takže píšu rychle...
Začnu od těch nejčerstvějších k těm nejstarším:
Info č. 1: 
Viděla jsem chlapce (Kravaťák) a opět to bylo velmi trapné. Jako vždy. Celý můj život mi stačilo, abych zvedla levé obočí a vzala si tričko s trošku větším výstřihem a hned bylo všechno tak, jak jsem chtěla. Ať už v kravinách (abych v letadle seděla u okýnka) nebo ve známkách ve škole (ajéje...tak jsme se trošku víc culila na učitele, no a?) nebo v protlačení se mezi "lepší lidi". Vždycky mi tento trik stačil, ale u něj ne. Tak je pravda, že teď, kdy je u nás klidně minus 10 stupňů, tak výstřihy moc nenosím (nosím, ale pod kabátem), ale stejně to nechápu. 
V pondělí jsem ho viděla, machroval s tou svojí garáží... dnes odhraboval sníh a konečně mi ukázal ty své zoubky (do této chvíle jsem mu je ukazovala jen já). Má je hezký, rovný, bílý, už se těším až si je prozkoumám sama (jazýčkem).
Konečně mi také řekl "dobrý den", ale vyslovil to jinak...tak...hlasitě a mužně a zasmál se u toho. Já mu na to řekla to samé. Zrovna odhrnoval sníh, kterého je u nás poměrně dost (informace č. 2: sněžilo u nás vydatně). 
V pondělí do mě také vrazila jeho maličká dcerka a on ji pohladil po vlasech a řekl: "Musíš koukat na cestu, víš?", no upřímně: taky by takhle mohl hladit mě. Nakonec ještě řekl svému synáčkovi, aby se teple oblékl. A říkal mu to hrozně...tak jako dítě: "Musíš si vzít rukavičky, na hlavu si dát čepičku...". Samo se mi vždycky líbilo, když měl muž hezkej vztah k dětem, ale Monika to ohodnotila takhle: "Je to pedofil, Titinko, dávej si pozor!". Jinak Monča Karlíkovi docela odolává, ale přece jen už spolu byli na véči. Monika ho, ale nepozvala dál (když ji doprovodil), což jsem jí vytkla a řekla jí něco ve smyslu, že si kazí život...

Info č. 3: lovím chlapce na chatě (tzn. na chatu). Jasně, tuhle možnost jsem již vyzkoušela dávno, ale teď jsem tomu jaksi přišla víc na chuť. Již pětkrát jsem dostala nabídku na sex, třikrát na sraz a dvakrát na odjezd do cizí země a to jsme tam byla jen chvilku... Jasně, nevěřím tomu. Nebojte...

Info č. 4: Dnes u nás spal náš příbuzný, ten s jehož ženou jsem  se pohádala (nebo jí spíše řekla, že si nemyslím, že by člověk, kterému je 32 let, nemohl mít dva vážné vztahy za pět let...). Dozvěděla jsem se to od B., že prej mu to slíbil. Super. Tak teda lezu kanálem, jen abych ho neviděla. Ne proto, že by mezi námi byl spor, ale já prostě nechci nic s jejich rodinkou. Alespoň dva tejdny, pak nás to stejně přestane bavit. 
Takže tvrdím, jak mám moc práce a že musím bejt v ložnici. 

Info č. 5: Tančili jsme jihoamerické tance. Já a můj bratranec. Učil mě to (teda jako... cosi jsem už uměla před tím) a dopadlo to hrozně. Tak nějak jsme si dali pusu. Ne nic romantickýho, jen takovou tu, kdy to mlaskne (), dal mi ji on, na tvář. Když jsme byli v těsné blízkosti. Bylo to strašně trapný. Oba jsme koktali, bylo to jako z telenovely. Nakonec jsme se dohodli, že to bude naše tajemství, že to nikomu neřekneme (to není incest!!!!). Jo, ten tanec jsem si opakovala, kvůli té blížící se sezóně plesů...abych se zase neztrapňovala...

Info č. 6: Zase se vrátím ke K. Již dvakrát (ano, dvakrát!) se mi o něm zdálo. Mám strach, pak začnu mlet ze spaní a všechno to, co už několik let budujeme, bude v troskách...Ale vždycky se mizdá nějaká kravina, jen tam prostě vystupuje on...

Info č. 7: Včera bylo na nova cinema (nebo jak se to píše...) Chyť mě, když to dokážeš...ach, jak sladké! Leonardo se vyznamenal... To nemá se mnou nic společného, to jen pro Váš kulturní rozhled, děti. To aby každý z Vás věděl, co je hezké. 

Info č. 8: Můžete mi, prosím, vysvětlit, proč všichni šílí s tím, že přicházejí Vánoce? 

Info č. 9: Uvažuji (a to vážně!) o změně města. Ten můj (můj? je vážně jen můj?) o tom nechce ani slyšet. Je to na dvě věci (a Vy určitě víte, na jaký).
Uvažuju o tom už dlouho, našla jsem si krásné město... úctyhodná vzdálenost, ale stále uctivá (rodina se nemůže vymlovat, že jedeme...vlastně jeli by jsme... na druhý konec republiky, ale stále to není na dojití).

Info č. 10: Končím. Zdravím Vás dva (Vás, DG) (a Vás také, Slečinko Tajemná), kteří sem občas zabloudíte. 
Chtěla jsem se rozloučit originálně, ale nenapadá mě, jak. 

Titine...s úctou a přáním hezkého dne (už mi to končení těch formálních dopisů leze na mozek....)
Titine...s pozdravm
Titine...s polibkem
Titine...s poplácáním po zádech
Titine...prostě Titine 

Tabu a hůl

25. listopadu 2010 v 15:53 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Zdravim. 
Chtěla jsme Vám vysvětlit ty naše rodinné vazby, ale na to by nestačilo asi ani deset článků a stejně by to nikdo nepochopil. 
K minulému článku a odpověď na dotaz z komentářů: "Ne, obrat o tolik stupňů není způsoben jedním svetrem. Je to tím, že jsme se moc let neviděly, protože jsme se vidět nemohly."
 Popíšu to jindy a s kompletním rodokmenem, tohle nemá cenu, stejně to nepochopíte. 

Jinak jsem v neděli zase projevila ten svůj temperament. No, nemá cenu to protahovat. Prostě jsem skoro poslala někam jednu ženu, která se nám vtírá do rodiny. Sama se pozvala, vysála nám ledničku (to myslím ironicky) a navíc mluví hrozně hlasitě. Pomlouvá celou naši rodinu, do které se přivdala a vůbec neví, že celá NAŠE rodina pomlouvá ji. 
Zastala jsem se svého skvělého příbuzného (počkat...musím zjistit, jaké spolu máme vazby...), se kterým jsem procestovala jeden stát severní Afriky a dokonce jsem i chvíli předstírala, že jsem jeho partnerka (prostě se tam na něj přilepila jedna ženská a on se jí chtěl zbavit a já mu v tom měla pomoci...).
Mám ho moc ráda a tato žena ho pomlouvala, proto jsem jí řekla, co si o tom myslím. Jen mi vadí, že riskuju vztahy s jejím manželem, který je hrozně fajn. 
Pronesla jsem něco jako "to je snad jeho věc, s kým spí, ne?" a odezva byla: "Jak něco takovýho můžeš říct! Přece nemůže jít s každou...". 

Dále: Marek je již zase ve své domovině, odjel si vláčkem a mě tady nechal samotnou. 
K. jsem viděla dnes ráno. Zkuste si to, prosím, představit. Já (tmavá bruneta s tmavýma očima) jdu po naší ulici. Zřím před sebou oblak dýmu. Je to dým z jeho vozu Audi, protože K. tam má zapnutý topení, aby jel do práce vyhřátým autíčkem. Uvidíme se, on se na mě zadívá (levé ňadro mi úplně cuká, jak mi buší srdce) a řekne tu strašně romantickou větu, kterou již znáte (kdo by ji neznal, tak je to věta "dobrý den.", i když to vlastně věta ani není). Odpovím mu stejně a oba dva při tom (no na co Vy hned nemyslíte, čuňata, samo při tom zdravení ) zvedneme levé obočí, což má v mé řeči znamenat něco jako "chci Tě", používám tento znak pouze tehdy, když to myslím vážně. U něj to znamená patrně slušnost. Nevadí. Není všem dnům konec.
Při této příležitosti mu nakouknu přes rameno do jeho domečku (předsíň). Musím konstatovat, že to tady má hezké, po té době, co tady žije, už tady nemá ani ty nevyrovnaný krabice, má tady věšák a pak už jsou schody rovnou dolů a ještě jakýsi dveře, ale ty má jako na potvoru zavřený!
To samé jsem řekla i Monice. Monika samo vymyslela další možnou teorii: "Určitě tam týrá ty svý děti. Má je tam zavřený jako ten, jak byl v televizi. Titinko, dávej si pozor! Mohl by tě tam taky zavřít!", což jsem od ní i čekala. 

Moniku opět svádí její šéf Karel. Karel je fajn chlap, já ho teda viděla jen jednou u Moniky v práci a to jsme si zase jen vyměnili pozdrav, ale jinak je sportovně založený, prostě úžasnej, akorát teda docela dost střídá holky. Moniku se snaží dostat už dlouho, ale ona vztah nechce. Několikrát mu již řekla, že nemá zájem. Nechápe to, usiluje o ni dále. 

Dlužím vám vysvětlení: v minulém článku jsme napsala, že se mu třepe hůl (o jednom z dělníků u Kravaťáka). Tou holí byla myšlena ta hůl, o kterou se opírá a ne něco jiného!

Včera jsme se sestrou (je jedno se kterou) řešily vánoční dary. V naší rodině byly Vánoce vždycky to nejvíc. Rodiče (oba) jsou z venkova, takže jsou zvyklí na to, že když ženská nemá 20 druhů cukroví, tak ji ostatní pomlouvají. Minulej rok měla mamča 24 druhů, třeba bude letos novej rekord (rekord je myslím 26). Pro mě jsou Vánoce něco docela jinýho, protože na Vánoce jsem se viděla (poprvý) s tou svojí sestrou (to je komplikovaný...). Tyhle Vánoce pro mě byly asi ty nejhezčí, byl to ten nejhezčí dárek, moci vidět tak blízkého člověka. Více jindy, to by už bylo moc osobní. Prostě Vánoce jsou u nás moc důležitý, každej rok máme stromek z Vysočiny ( jak jinak...) a je až do stropu(jak jinak...). I dárky se u nás řeší hodně (jsme čtyři děti  a když se sejdeme, tak to je něco...).
No a tak jsme to teda se sestrou řešily ...U nás je to nutnost, protože v takhle velké rodině by se mohlo sejít více stejných dárků. Se ségrou jsme se shodly na tom, že náš společný bratr je tak trošku metrosexuál, tak že mu koupíme nějakou výbavu. Sámo výbavu pro metrosexuály, to se řekne, ale co to je? 
No, bylo to docela vtipný. Přemýšlely jsme...přemýšlely...pak nám došlo, že by se mohl urazit. 
No nevím. 

Téma do diskuse:
1. CO JSOU VÁNOCE PRO VÁS? 
2. SLAVÍTE JE VŮBEC ???(v opačném případě neodpovídejte na to první, ale NAPIŠTE DŮVOD, PROČ JE NESLAVÍTE.)
3. JAK JSTE JE SLAVILI U VÁS DOMA?

Díky za názory. 

Myslím na jednoho mého oblíbence (ano, jste to Vy!) a jednu oblíbenou pisatelku, Slečnu Tajemnou, pozdravuju.
Vy ostatní (Vy ostatní nejste, takže Vám nebudu nic psát, že.) máte smůlu.

Titine

Večer pod lampou

20. listopadu 2010 v 18:11 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Zdravim.
Musím psát rychle, chci Vám toho moc napsat, ale mám málo času. Když tu budou chyby, tak je mi to líto, ale musím rychle hned ze dvou důvodů:
1. udíme maso
2. bojím se, že zapomenu to nejdůležitější...

Byli jsme na večírku u mé prostřední sestry. Tato sestra je pro mě hrozně důležitá, převrátila mi život o 360°.  Troufám si tvrdit (klidně mě za to můžete ukamenovat v komentářích, ale píšu pravdu), že ji mám ze svých sester nejraději (když nepočítám sebe...pochopitelně). Důvody Vám řeknu jindy...není čas!
 Prostě původně jsme u ní měli být ve čtvrtek. Byli jsme tam, ale ona nebyla doma. Čekali jsme v autě, čekali jsme...až jsme dostali hlad a pustili se do nákupu, který jsme koupili chvíli před tím. Naše auto bylo přímo pod lampou, proto ten kravský titulek.
Po dvou hodinách čekání jsem se rozhodla, že jí zavolám. Na mobilu jsem našla dvě a půl hodiny starou zprávu, že nestíhá, že to odkládáme na zítřek. Sakra! Ten debilní tichej režim, já si to nepřehodila...
No, ale musím říct, že to byl hrozně romantickej večer. Jedli jsme rohlík se šunkou a sýrem. Drobili jsme a jediné, co jsme u sebe měli na pití byl Red Bull, který je v autě ukrytý pro případ nouze. Bavili jsme se o všem možném a po dlouhé době to byl zase hezkej večer.
V pátek teda byla ta kalba století u ségry. Byla to spíš taková rozlučka ve čtyřech, protože se ségra stěhuje. 
Ségra mi udělala fakt radost. Dala mi dárek (to vypadá, že je mi pět, že jsem udělaná z dárku...), no prostě to tu nemíním protahovat, stejně Vás to nezajímá: prostě (pořád píšu prostě, proč?) mi dala svetr (hahaha...se smějete, co?). Náhodou je krásnej, a prej mi sluší. 

No a dneska jsem se seznámila s jedním hezkým (s jinými se neseznamuju) mužem.  Studuje již druhou vysokou školu a je mnohem lepší než K., ale ke K. se tu budu ještě dlouho vracet (ještě několik let).
Srovnám Vám je:

K. je hrozně nevšímavej a navíc se ani nepředstaví (jeho jméno jsem si musela přečíst na poštovní schránce)
Marek (to je on, dále jen M.) se rovnou představí 
M. pochválí naše město
K. je asi na služebce (nebo hraje golf nebo si někde s někým užívá), JE U NĚJ EXMANŽELKA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
M. je svobodnej a navíc je vytrvalej a má skvělého kamaráda V., kterého mi taky představil.

Ostatní srovnání proběhne JINDY. Už mám dost těch zkratek tady... Nejdříve to bylo K. a N., teď je to K., M., V. (Novináře jsem již vyřadila).

No, prej už je maso hotový, ale já tady ještě chvíli zůstanu. Musím Vám napsat další info:
Zítra hlídám děti. Jsou to děti mého bratrance.
Více nestíhám psát...fuj, smrdím tím uzeným, mám tím úplně načichlý oblečení a snad i vlasy...


Objímám Vás (přesně Vás!)
a ostatní zdravím.


Titine (čti tytyn!)

Hovory s Monikou

16. listopadu 2010 v 15:51 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Zdravim.
Dneska  jsem díky naší známé a skvělé rodinné přítelkyni (sex spolu nemáme-aby bylo jasno) přišla na hroznou věc. Monika (to je ona) ví o Kravaťákovi, neustále spolu drbeme mužský plemeno a navzájem si vyměňujeme tipy, kde tohle plemeno lovit. 
A víte co mi řekla? No logicky to asi nevíte, protože jinak by jste to tu nečetli, že.  No, když jsem jí vyprávěla o K., tak poslouchala, poslouchala, poslouchala, až mi nakonec řekla důležitou věc, která mě nenapadla. Náš rozhovor: já černá, ona červená:

"No, a nenapadlo tě, že je teplej?"
"Kravina, holí se jen jednou za dva nebo tři dny. A navíc má děti."
"Ty můžou bejt adoptovaný!"
"To by za ním nechodila  exmanželka, to by ho nenáviděla, protože se s ní rozvedl."
"Jenže ona za ním chodí kvůli dětem a ty mají  ve střídavé péči."
"To by nešel bydlet na malý město, to by se rozkřiklo."
"Kris, ty nebydlíš na malým městě! Naše je menší!"
"Vaše město je menší, ale stejně. To by šel do Prahy."
"Třeba na to chce udělat reklamu...Tak za ním zajdi a řekni, že děláš průzkum o obyvatelstvu. Normálně se ho ptej na nějaký věci a nakonec se zeptej na jeho orientaci."
"A on mě pošle někam...Navíc se u toho začnu smát...a on si pomyslí, že jsem úplný pako."
"Třeba spí s tím dědkem, jak jsi říkala, že chce nabalit tu tvou sousedku."
Obě se smějeme.
"To by ju nenabaloval, kdyby s ním spal."
"Uvažuj! Je bisexuál!"
"V šedesáti, jo? Vždyť se mu třepe hůl!" (myslím hůl, o kterou se opírá).
"No právě, proto...chce si užít! Důchody jsou malý, do bordelu jít nemůže, takže si užívá zadarmo se šéfem!"

Monika je moje skvělá kamarádka. 
Chápu, že asi chcete namítnout, že tady o K. neustále píšu, ale zatím spolu nic nemáme. To se Vám snadno řekne. K. je hezký muž, evidentně bohatý, rozvedený, jeho orientace je neznámá. 
Monika mi taky poradila, abych chodila kolem jeho domu a řvala takovou tu písničku "Jsem gay, jsem gay, jsem teplééééééééééééééj!!!!!!!!!!!!" a že pokud se přidá, tak je gay. 
S tím jsem ji poslala (asi víte kam, proto se nebudu přetvařovat)...ano, přesně tam!
Monika se mi zase svěřila se svým objevem, který se kolem ní pohybuje již pár let, ale zájem o ni projevil až nyní. Jenže je pro změnu mladší než Monika a to se zase nelíbí jí...

Dost o vztazích!


Jeden Pisálek (docela konkrétní...) napsal skvělý článek o pobytu v Řecku. My jsme se tam taky hádali. A dost. Šlo o jídlo a o plánování. Neměli jsme taky žádné plány, jedlo se to, co zrovna šlo. Měli jsme s sebou takové ty polívky v pytlíku, těstoviny, prostě instantní jídla. Všichni tři. Ne. Jen jeden musel vybočovat z řady. Vezl s sebou maso ( v autoledničce), nechutnej guláš od své ženy (tu nechal doma) a relativně dobrou rýži (ta se dala použít). 
Ten guláš nikdo nechtěl, Helča ho překořenila, ale on trval na tom, že to musíme sníst, jinak se to bude muset vyhodit "a to je přece škoda". 
Tak jsme to do sebe dostali, bylo nám všem blbě, a chtěli jsme druhý den uvařit něco instantního. Ne. Musí se přece sníst to maso! Tím se naše výprava rozdělila na dva bloky.
První byli dva muži, kterým to chutnalo a připadalo skvělé.
Druhý jsem byla já a R., my jsme trvali na tom, že "nejsme děti jako ty, abysme jedli věci od svejch holek nebo maminek. My se chceme osamostatnit, proto si vaříme instantně".
Další den se to opakovalo: "jéjda, já tu mám ještě buchtu...ta teda vydržela dost...v tom vedru...dá si někdo?". No je asi jasné, že jsme všichni zdrhli pryč.
Dále jsme nemohli najít camp. Proto jeden muž z výpravy začal flirtovat s místní dívkou (mohlo jí být tak 15), kterou jsme náhodně vybrali na ulici. Ta nám ochotně zavolala svoji mámu. Ta byla uprchlice z Gruzie, takže na nás mlela rusky, byla to průvodkyně a česky nám řekla "dobry den" a "jak se maté?". Doporučila nám spát na pláži, což je sice pod pokutou, ale je to romantické. To nám bylo v deset hodin večer docela i jedno. ona nám řekla, že nejbližší camp je dost daleko, ale doporučila nám místní čtyři hvězdy hotel. Náš proutník se jí snažil rusky vysvětlit, že jaksi nemůžeme jít do takového hotelu, protože na to nemáme a hlavně by nás tam nepustili. Měli jsme každý batoh a na sobě tričko, šortky a sandály.
Nakonec jsme jeli, jeli a jeli....až jsme dojeli. O půlnoci jsme si stavěli stan a ráno jsme se nestačili divit, kde jsme...
Záchod-nefunkční. Voda-pitná, ale dost malý pramínek. Sprchy-když chlapi řekli, že se jdou osprchovat, pronesla jsem: "Vy jste ale prasata! Tam vlezete čistí a zdraví a vyjdete špinaví a s nějakou nemocí.", což ale nebyl důvod. O čistotě se sice nedalo mluvit, ale sprchy nebyly ani rozděleny na dámské a pánské, navíc tam nefungoval zámek, takže... 
paradoxem ovšem je, že tento camp byl nejdražší. Tedy hned po tom v Ioannině. Tam jsme spali přímo u jezera, byl to poslední den a tak jsme si vyšli na večeři do luxusní restaurace. Servírky na nás koukaly jako na bezdomovce, ale my se prostě chtěli konečně nažrat. Vrchní si zaúčtoval spropitné ve výši pěti Eur, na to jsme přišli až druhý den ráno...Častovali jsme ho názvy začínajícími na p, k, atd. Protože jsme si jaksi nemohli dovolit rozhazovat. Ale večer...ten byl krásnej. Zrovna tam byla pouť, takže jsme si užili a pak jsme se nádherně prošli kolem osvíceného jezera. Byla to romantika a navíc byla zadarmo (rozdíl od noclehu na pláži).
Hned ráno mi pejsek, který vyběhl z toho jezera, poskákal čisté kalhoty. Jeho paní se mi vzornou angličtinou omluvila a já jí řekla v čengliš, že "it is ok".
Zážitků mám sámo víc. 
olympos
Opět přikládám foto v rozměru 1x1 cm. Hádejte, co je tohle!
No, není to tak těžké, stačí na to najet kurzorem myši, že.

Objímám Vás.
Vaše Titine (čti Tytyn!)

Týnka se mění

14. listopadu 2010 v 18:43 | týýýýýýýýýýýnka |  TYNKA
Upozornění: Tento článek byl upraven.




Zdravim.
Pro ujasnění minulých článků: N. mě oslovil, dokonce jsme seděli u jednoho stolu. N. mi sdělil, že tu lžíci fakt, ale fakt neviděl, jenže to už mi bylo docela i prd platný, protože synovec tou dobou už předváděl. U společného stolu jsme seděli spolu (překvapivě) a seděl tu s námi i doprovod N. Prý z redakce, ale to taky mohla být novinářská kachna, že. Taky to klidně mohla být manželka. Takže N. padá a pozornost přesouvám ke K. 
K. jsem viděla (co to bylo za den?). Kecal s těmi LPS (levnými pracovními silami). Mimochodem...jeden z jeho řemeslníků se snaží oslnit naši sousedku. To je ale žena, kterou nelze utáhnout na vařené nudli. Rozhodně ji nedostane na milostnou konverzaci typu: "To máme hezky, že? To byste nevěřila, paninko, ale je devět stupňů...", kterou na ni minulý týden zkoušel. On toho teda zkusil samo víc, ale šlo to mimo mě. Cosi do ní mlel, ale co, to netuším. Mlel do ní něco o fasádě, kterou právě dělal, protože ona mu to pochválila, nebo co... Jenže ten řemeslník  jaksi...no...obléká se dosti ležérně (velmi mírně řečeno). A to ho jaksi dělí od naší sousedky, která nosí kostýmek. 
Jo a o K. mluví všichni na naší vsi jako o "tom bohatým, co se nedávno přistěhoval a opravuje tu barabiznu". Všichni o něm takhle mluví, nikdo o něm nic neví...

Ve středu jsem zjistila, jak moc moc moc neumím jezdit MHD. Potřebovala jsem se dostat z bodu A do bodu B. Moc jednoduchý. Našla jsme si spoj, ve správný čas jsem se dostavila k místu a pak...jsem zjistila, že ještě musím nakoupit. Sůfíš! Tak teda dojdu k nejblíže postavenému obchodu a provádím běžně průměrný nákup.  Když dojdu k pokladnám,  zjistím, že je tu tak nechutná fronta, že se raději spokojím s večeří v podobě toustů tzn. tam těch pár drobností vrátím (to máte radost, co? Neumím jezdit MHD, neumím nakupovat, umím vlastně nic...). Sůfíš! Bus už sámo ujel a další jede za 15 minut! Procházím proto místní obchody. Ano, máte pravdu, jsou se mnou složité nákupy. Opět nic nekoupím, protože neustále sleduju rafičku na hodinkách (já tam teda žádnou nemám, mám digitálky), protože nechci riskovat, že mi to zase ujede. 

Nakonec jsem úspěšně dojela. Sůfíš. (pokud máte pocit, že to slovo  používám moc často, tak se nedivte, mám k tomu důvod...)

Dneska jsem si přeložila odborný článek. Lépe řečeno jeden jeho odstavec. To víte, to je to mé věčné studium. Je to z přednášky nějaké ženy, jsou to poznámky, které nemají ani hlavu ani patu a já to hodlám přeložit a nějakým (mně dosud neznámým) způsobem si to dostat do hlavy. 
Přeložila jsem za pomoci odborné literatury 1 odstavec. Mám jich ještě asi deset... 

No, pak se k nám taky ve čtvrtek vetřel jeden nechutnej příbuznej. Přiženil se k nám do rodiny, takže si myslí, že se nemusí ohlašovat. Nechutnej. Zbouchnul jednu naši příbuznou a myslí si, že je naše rodina. Hned ve dveřích mu dám jasně znát, že u nás není vítán. Nechápe to. Vleze nám do domu, i když ho nikdo nezval. Rozhodla jsme se, že jestli se bude chtít s tou naší zbouchnutou příbuznou vzít, že jim to nedovolím. Teda ne že by se mě ptali, ale mám geniální plán:
  • zjistím místo sňatku
  • vtrhnu tam zrovna ve chvíli, kdy se bude oddávající ptát, zda má někdo námitek, tak aby to řekl hned a nebo držel hubu pořád
  • a klidným hlasem pronesu: "Nesouhlasím."
  • a podám vysvětlení, že si ji bere pro peníze (on mi to nikdo neuvěří, ale uleví se mi)

Včera jsem dělala úklid století, objevila jsem spooooustu věcí, o kterých jsem si mysela, že se ztratily. Taky jsem přerovnala svoji geologickou sbírku, která se mimochodem nedávno rozšířila o další exponát. Je to aragonit a je ze Spišska. Kráááásnej kousek, má nádhernou barvu a je krásně vyleštěný (pochopitelně jen z jedné strany, aby  tady byl kontrast). 
když už píšu o geologii, tak se Vám musím pochlubit. Nějakým (sama nevím jakým) způsobem jsem se zase někam vetřela. Jednomu distributorovi geologických materiálů v ČR. Já se teda až tak nevtírala, on sám mi řekl o kontakt a slíbil, že mi zavolá a že mi vyleští nějakej parádní kousek do sbírky. Už se těším. Mám teda strach, že bude volat a já budu třeba zrovna ve sprše (a telefon zůstane na stole) a NĚKDO to vezme místo mě...Už to vidím. A v živých barvách. Řešením je mít mobil stále u sebe. 

Já se loučím a tentokrát pozdravuju všechny své věrné čtenáře. Pozdravuju.  Mám Vás ráda (Vás, kdo nejste mimo a víte o čem je řeč...tak přesně Vás).
máček
Přikládám pidifoto ze svých cest. Můžete hádat, co to je. 
Christine-Titine (moje nová přezdívka...Titine...líbí se vám to?)

Kam dál